George Orwell by byl pyšný

No, asi jen z jedné strany. A to z té, že jeho fantastické vize se naplňují do nejmenších detailů. Z druhé strany by asi byl smutný. Protože jeho vize se naplňují do nejmenších detailů ....

Je mi už přes padesát. To tedy znamená, že jsem člověk usedlejší, zažil jsem naši socialistickou republiku řízenou bodrými komunisty, zažil jsem revoluční nadšení v roce 1989. Zažil jsem i snílkovské vize produkované prezidentem Havlem a stejně tak Klausovi nápady na kuponové knížky a privatizaci.

Za totality jsem nevstoupil do KSČ, i když mi to bylo několikrát nabízeno a nenápadně podstrkováno, že dosáhnu lepšího pracovního místa. Byl jsem tak trochu rebel. Jezdil jsem každý týden na vandry, bral si příklad z tehdy zakázaných Junáků a Skautů a hltal  Rychlé šípy.

Založil jsem svou osadu a byl jsem dokonce několik let šerifem. Miloval jsem přírodu, písničky a pobaveně četl přeložený článek z německých novin, že Češi mají druhou tajnou armádu, která je specielně uzpůsobena pro přežití a přezdívá se jim trampové. Jo, kdyby autor článku zažil kontroly na nádražích, kde jsme se museli zpovídat, jak jsme přišli k vojenskému materiálu ve formě celt  a podobného vybavení asi by ten článek nenapsal.

Proč to ale píšu.

Každá mladá generace má potřebu stavět se zažitým pořádkům, udělat něco jinak. Najít si svou cestu a ukázat, že to staré zkostnatělé dokážeme nahradit něčím lepším, tehdy bych řekl "sluníčkovitějším".

Ukázat těm starým páprdům (myšleni všichni, kterým bylo nad třicet, tedy i naši rodičům, kterým bylo považte! ke čtyřicítce!), že to všechno umíme dělat lépe a jen z radosti ze života. Že na to nepotřebujeme žádné peníze za odvedenou práci, někde v lese při výsadbě stromků.

Nějak nám nedocházelo, že abychom tam mohli vyjet, peníze přeci jen byly zapotřebí. Peníze nám nejprve dávali naši rodiče a později jsme si je sami museli vydělat. Tohle bylo nějak navíc, ani jsme to za práci nepovažovali. Ač proti komunistům, přesto jsme dělali to, co jsme považovali za správné a co nás hřálo u srdce.

Lidé byli jiní. Alespoň ti, které jsme na svých výpravách potkávali. Nezapomenu na to, když nás šla parta asi osmi lidí lézt po skalách na Milovy na Čtyři palice a po cestě jsme viděli nějakého domorodce na obrovském poli, jak shrabává seno do úhledných kupek. Už nevím koho to napadlo, ale jen z hecu povídá, pojďme pomůžeme mu.

Shodili jsme usárny a vrhli se na pole. Rukama jsme shrnovali seno a stavěli ho také do malých hromádek. Po chvíli si nás pán všiml. Překvapeně se zastavil, přišel k nám a povídá: "Teda lidi, něco takového jsem od dob skautů neviděl". "Pokud mi chcete pomoci, donesu Vám hrábě".

Než se vrátil, bylo pole i rukama vzorně "nakupičkováno".

Nakonec se z něj vyklubal polesný oné oblasti a od té doby jsme měli hájovnu kdykoliv k dispozici a vzniklo z toho přátelství nejen do konce jeho života, ale dá se říci i přes něj, do dnes nás pár jezdí za jeho synem, úplně někam jinam a cítíme se tam moc fajn.

Dnes jsem, dle svého tehdejšího hodnocení, starý páprda já a všichni co jsme tam tehdy byli.

Dle této příhody dokážu pochopit ty dnešní dvaceti až třicetileté "měniče" zažitých pořádků.

Přeci jen je něco jinak.

My to dělali tak, že jsme nikomu nic nevnucovali. Dělali jsme to ne pro peníze, ale z přesvědčení, že nenápadně, nenásilně změníme ten svět k obrazu svému. Že náš příklad a nezištnost pochopí okolí.

Já vím, byli jsme naivní :).

Doba se nějak změnila. Dnešní své vize ti mladí nepřetavují do příkladů, ale řeší to trochu jinak.

Kdo s nimi nesouhlasí je nepřítel a je třeba ho dehonestovat a nálepkovat a urážet a ....

Nikdy jsem neviděl, ani nečetl Orwela - 1984 -. Včera jsem si ten film pustil a chystám se, že si přečtu i knihu. Byl jsem v šoku z jeho předvídavosti psychického teroru v rámci všeobecného dobra.

Zkuste Vy starší zavzpomínat na své mládí, na to dobré co jste chtěli a co jsme mysleli, že se nakonec revolucí v roce 1989 naplnilo. I když z dnešního pohledu asi jinak, než jsme si představovali.

A vy mladší, nezahazujte vše co Vám říkáme my starší. Chápu Vaše ideály, chápu Vaši touhu změnit svět. Ale dělat to násilím, za každou cenu a ničením hodnot, které jsme měli rádi, tím myslím lásku k vlasti, k etniku, naší řeči a historii, tak to se domnívám, že není ta správná cesta.

Čím víc nařízení, paragrafů, příkazů, lží a zesměšňování, tím méně svobody, lásky a volnosti v tom co chceme dělat jako jednotlivci.

Situace vygradovala tak, že menšiny diktují většinám, cizí státy silnější v kramflecích, těm slabším, ideové myšlenky vítězí nad selským rozumem.

Živit se nějakou ideologií za kterou si necháváte platit je cesta, které budeme všichni - nejen Vy - za pár let hořce litovat.

přeji krásný den